V roce 2006 se mi splnil velký sen, a to stát se majitelkou čínského chocholatého psa. Od malička jsem milovala pejsky, strašně se mi líbili a dodnes líbí chrti - hlavně afgáni, sloughi, azavaci a saluky. A také německé dogy. Ale život se mění a s ním se mění i názory. Vždy se mi líbili velcí psi (i mému manželovi), ale mít afgána nebo dogu v malém panelovém bytě bylo nereálné. Bylo nutné začít uvažovat o malém pejskovi. Ale o kterém? Plemen na výběr bylo dost, ale buď se nelíbili manželovi nebo mě. Museli jsme proto najít kompromis.
V té době se začali objevovat první naháči. Když jsem je viděla na obrázku, říkala jsem si, že toto teda rozhodně ne a že všechno opravdu mít nemusím. Pak jsem měla možnost je vidět na vlastní oči a bylo to jasné. S manželem jsme se doslova zamilovali do číňánků. Přáli jsme si mazlíka, taky trochu rošťáka a to naháčci splňují ve všech směrech. Pak přišel den "D" a my si jeli pro našeho prvního pejska. Měli jsme pro něj vybrané jméno Piccolo, protože je to takový malý člobrdík. Pejsek na nás čekal v Uničově v chovatelské stanici Uničovská brána.
O druhém pejskovi jsem uvažovala dávno, ale manžel se zrovna dvakrát netvářil. Jeden prý snad stačí, no ne? Nicméně ta myšlenka ve mě hlodala neustále, nenápadně jsem manžela oťukávala a vymýšlela různé strategie tak dlouho, až jsem ho přesvědčila. Byl to snad zázrak nebo osud, ale druhého pejska jsem si našla velmi brzy. Překrásného a s bílou srstí. Pak už stačilo jen zavolat a za 3 dny jsme si jeli pro mrňouska. Pejsek se narodil paní chovatelce Jitce Krňávkové (dnes už naší velké kamarádce) v chovatelské stanici z Teramonu jako Finett. Jitka nás velmi mile přijala, šupla mi Finettka do náruče a já jsem byla v sedmém nebi. Pojmenovali jsme ho Royo po našem oblíbeném španělském malíři. Dlouho jsme si povídali o naháčcích, dostali jsme do začátku spoustu užitečných rad a výbavičku.
Ze začátku jsme měli trochu obavy, jak se ti dva spolu srovnají. Piccolo pochopitelně žárlil, ale vydrželo mu to asi jen 4 dny a pak se umoudřil. Velmi rychle si srovnal v hlavičce, že získal kamaráda na hraní a spojence na lumpárny. Dnes jsou to nerozluční kamarádi, spinkají spolu stočení přes sebe do klubíčka, jedí z jedné misky a vymýšlejí společně alotria. Pak dělají jakoby nic. Pochopitelně. Ten nepořádek se udělal sám - jak jinak... Dostanou vynadáno, zlobím se na ně, ale to mi vydrží opravdu jenom chvilku. Když na mě upřou ty svoje korálky, začnou mě olizovat a jejich očička říkají: " Paničko, tak už se nezlob, my tě máme rádi!!!!"
Můj největší sen se mi skutečně splnil a když mám někdy těžkou chvilku, vím, že ti dva lumpíci mě nenechají dlouho ve smutku, protože mě nesmírně nabíjejí svou pozitivní energií.